Inspirace

Flashback: Jak jsem přežila krušné začátky mateřství

22.1.2017

Jedna moje kamarádka před pár týdny porodila a napsala mi: „Na tohle se asi nejde připravit, každý den zkouším být mamkou a hledám energii…“ A já si vybavila své začátky a rozhodla se o tom napsat. Článek je hodně osobní, ale říkám si, že kdybych třeba nějaké mámě pomohla, aby se v tom necítila sama, tak to za to stojí.

Ačkoli hormony dokážou zázraky, a moje mateřská paměť je ke mně laskavá, takže se sama důmyslně promazala, pořád si pamatuju, jak jsem se v tom na začátku plácala. Kolikrát jsem brečela spolu s Astrid, protože jsem byla unavená, nevyspaná, naštvaná, že se můj životní prostor ze 100 % zmenšil na 0 %, kolikrát jsem si ani nestihla zajít na záchod a celou dobu jsem přemýšlela, že dělám určitě něco špatně, protože jinak by moje dítě nemohlo tak často plakat, ne? Vždyť to nemůže být normální, to by přece nikdo nechtěl dobrovolně mít děti?!!!

Astrid se mnou ale měla neskutečnou trpělivost. Postupně, malými kroky, zkoušením toho, co funguje a co ne, jsme se dostaly do bodu, kdy je nám spolu moc dobře. Teda pokud jsme zdravé, ale oboustranná nemoc je úplně jiný level.

Věřím, že si mě Astrid z nějakého důvodu vybrala za maminku.

Věřím, že si mě Astrid z nějakého důvodu vybrala za maminku.

Když mi bylo nejhůř a cítila jsem se jako nej-neschopnější matka pod sluncem, z většiny zaručeně dobrých rad se mi zvedal žaludek. Proto v tomhle článku nechci radit. Jen popsat, co jsem zkoušela, co se mi osvědčilo a co ne. Nejsou to žádné fígle na kojence, protože ty podle mě moc nefungují, jakkoli lákavě znějí. Jde spíš o postoj, sžívání se s novou životní rolí.

Přijetí od jiné ženy

Nepotřebovala jsem radu, potřebovala jsem, aby se na chvíli zastavil čas a já se mohla vzpamatovat. Z dlouhého, náročného porodu, ze strachu o svůj život, z toho, že nic nešlo, tak jak jsem si představovala. Ale čas jsem neměla. Přestala jsem existovat jako Ade, najednou jsem byla „jen“ máma a mašina na mléko. V tomhle mi nejvíc pomohlo, když se jedna z mých nejlepších kamarádek skutečně živě zajímala o mě, moje pocity, a i ty špatné, které ze mě vycházely, brala s pochopením a respektem.

Experimentovat

Jedna z těch mála dobrých rad, které jsem dostala. Co se stane, když začnu Astrid zpívat? Co když ji zavinu i přes den? Šátek nebo kočárek? Od začátku mě vědomí toho, že je potřeba ZKOUŠET různé věci, abych přišla na to, co nám oběma dělá dobře, drželo nad vodou. A když se to nepovedlo, hledala jsem něco jiného.

Říkat nahlas svoje pocity

„Hele, já jsem unavená a už začínám být i trochu naštvaná, když pořád brečíš, i když jsem už vyzkoušela všechno, co obvykle funguje,“ takové věty jsem použila mockrát. Opravdu pomáhalo, když jsem je vyslovila téměř hned, když se objevily. Nedostávala jsem se tak zbytečně do velkých emocí, odpouštěla jsem páru postupně.

Nemusím všechno chápat

Jsem typ člověka, který potřebuje všemu porozumět. Potřebovala jsem nutně vědět, proč není Astrid spokojená a trápila jsem se, když jsem na to nemohla přijít. Teď už vím, co tehdy mohlo být za jejím pláčem, ale rozhodně jsem nerozluštila úplně všechno. Myslím, že kdybych to dokázala pustit, smířit se s tím, že nechápu a dělám to nejlepší, co umím, byla bych v menším stresu.

Takhle vysmátá bývá s tetou Anetkou.

Takhle vysmátá bývá s tetou Anetkou.

Mám právo si to neužívat

„Užívej si to, utíká to tak rychle,“ rozplývají se babičky a mámy s odrostlejšími dětmi. Jenže pravdou je, že některá životní období si nelze užívat. Jak si chcete užít celodenní naříkání a pláč, osamělost, pocity nepochopení a vlastní nedostatečnosti? To prostě není v lidských silách. Mateřství jsem si začala doopravdy užívat až když bylo Astrid téměř půl roku a dokázaly jsme spolu konečně komunikovat. Do té doby to nešlo, jakkoli jsem si to snažila vsugerovat.

Dítě má i tátu, babičky, dědečky, tety…

Dítě prostě nemá jen mámu. Novorozenou holčičku jsem svěřila jen svému muži (zato ale bez pochybností), ale jak ubíhaly týdny a měsíce, nebála jsem se požádat o pomoc další lidi. Výsledky svého rozhodnutí vidím v pozitivním světle. Můžu studovat, jezdit na třídenní výcvik na Vysočinu nebo mít prostě jen volnou hodinu, protože Asinka má ráda společnost a není vázaná jen na mě. Kolikrát nestačím žasnout, jak spokojená se vrací a kolik nových věcí umí. A už od narození má skvělý vztah s tátou.

Můžu dávat, jen když mám z čeho brát

Předposlední bod souvisí s předchozím. Nemůžu Astrid dávat top péči, pozornost a lásku, když jsem sama v deficitu. Můj žebříček potřeb začíná spánkem, příjemně stráveným časem s manželem, zdravým doma připraveným jídlem, cvičením, pokračuje časem na make- up, kafem s kamarádkou nebo přečtením dobré knížky. Přiznávám, že se seznam rozrůstal postupně, nešlo všechno najednou. Ale teď tohle všechno potřebuju, abych byla pro Asinku dobrý parťák a skvělá máma, která má dost trpělivosti, času a energie na všechno objevování světa, které batole potřebuje.

Být k sobě laskavá

Mámou se žena nestane porodem. A to, že sem tam udělám nějakou botu, patří k procesu učení se. Když pozoruju Astrid, kolikrát spadne, když se teď učí chodit, nezlobím se přece, že jí to hned nejde. A stejně se chci chovat sama k sobě. A nejen proto, že jsem pak díky tomu chápavější k potřebám druhých lidí, ale dávám tím i zdravý vzor své dceři.

Na závěr článku chci říct, že mateřství vnímám jako proces, sama se cítím teprve pár kroků za startem, ale těch pár bodů, které jsem vypsala, mi pomáhá. Chce se mi připsat ještě spoustu vět o respektu, naslouchání, komunikaci a nutnosti si dávat vzájemně čas, ale nechám si to třeba do některého z dalších článků.

A co vy, jaké jste měly začátky mateřství?

 

You Might Also Like

4 komentáře

  • Reply Petra 22.1.2017 at 22:58

    Moc pěkně a výstižně napsané:-) Podobně jsem se cítila i já před 14cti měsíci, když se narodil můj brouček..teď, s odstupem času už se tomu i zasměju:-) Teď už totiž vím tolik věcí, které jsem jako prvorodička nevěděla..
    A ještě podotknu, že jsem se i setkala s nepochopením ze strany bezdětných …“jak je možné, že se nestíháš ani nasnídat?“ divili se…

    • Reply Ade Zahálí 23.1.2017 at 12:38

      Dokázat se tomu zasmát je skvělý způsob, jak se s těmi těžkými začátky vyrovnat 🙂 Nepochopení ze strany bezdětných mi občas až vyrazilo dech. Hlavně když se některé kamarádky bezelstně ptaly: „A čím se bavíš na mateřské?“ S představou, že jsem asi z nudy začala háčkovat nebo co 😀 A já byla v té době ráda, když jsem měla 5 minut v klidu na toaletu. Děkuji za komentář!

  • Reply Michaela 3.4.2017 at 8:17

    Co se stalo, kdyz jsi zavinula pred den? Taky zavinuju, ale jen v noci. V moci mi krasne spi, ale pred den vubec. Bojim se, ze kdyz zavinu i pres den nenude pak odlisovat den a noc 🙁 a nenude spat v noci 🙁

    • Reply Ade Zahálí 3.4.2017 at 8:30

      Prvnich par tydnu po narozeni jsem Asinku zavinovala i na spani pres den, spala tak mnohem klidneji. Doporucuju to vyzkouset, uvidis jak na to bude miminko reagovat. Toho, ze nebude rozlisovat den a noc bych se nebala, vzdyt je tam spousta dalsich veci, ktere to odlisuji (vecerni ritualy- koupani apod., tma, atd.) jeste nam hodne pomahal bily sum.

    Leave a Reply

    *