Ze života

Moje malé zrcadlo

3.2.2017

Mám doma zrcadlo. Měří asi 80 centimetrů a váží téměř 10 kilo. Píšu vám o něm proto, že jsou v něm vidět ty nejzajímavější věci. Nejen, že mi vrací každý škleb, grimasu nebo smích, ale dokáže mi ve svém osobitém tvůrčím zpracování předvést, jak se chovám, co mě baví a do čeho se dokážu zažrat.

Asi není těžké uhádnout, že je řeč o mém 15 měsíčním pokladu, dceři Astrid.

Říkám si: „Proč ji sakryš pořád tak láká ta špinavá lopatka?“ Odpověď dostanu vzápětí, ale musím se k tomu zastavit a chvíli jí věnovat plnou pozornost. Spolu se smetáčkem v druhé ruce se snaží smést neviditelná smítka. A protože její motorika ještě není tak dobrá jako moje (mám víc než dvě desetiletí náskok), vypadá to, jako by mlátila lopatkou a smetáčkem o sebe. Ve skutečnosti ale napodobuje moje uklízení.

Oba s Petrem milujeme tu domácí pohodu, kdy se rozvalíme do křesla a přečteme si kousek knížky. Jakmile byla Astrid dost obratná, pokusila se šplhat na křeslo. Co myslíte, že udělala, když se jí to konečně povedlo? Rozvalila se v něm se spokojeným úsměvem. U takového malého skřítka to vypadalo obzvlášť vtipně. Korunu tomu ovšem nasadila, když se natáhla pro jednu ze svých knížek a začala si v ní s vážným výrazem listovat, ukazovat si prstem na obrázky a vesele si u toho štěbetat.

Od koho se naučila takhle křenit?

Co mě ale nejvíc přesvědčilo o dokonalém zrcadlu byla situace s jídelní židličkou a křikem. Máme klasickou dřevěnou dětskou jídelní židli. Občas, když v ní Asinka při jídle seděla, zničehonic se trochu nadzvedla, vystrčila bradu a začala na mě nesmyslně křičet jejím stylem: „Tatatatata…“ Jindy málokdy zvedala hlas. Moc jsem tomu nerozuměla, až jednou mi to došlo. Její oblíbená zábava totiž běžně spočívala v tom, že si v židli stoupla, nejraději když jsem něco chystala o pár metrů dál u linky. Já měla strach, že spadne, tak jsem na ni zakřičela: „Nene Asi, nestoupej si, sedni si!“ No a takhle to ode mě odkoukala. Když jsem přestala křičet já, je i ona klidnější.

Jakmile se Astrid podaří ukořistit papírový kapesník, začne si s ním šudlit po obličeji a vehementně do něj foukat a prskat. Jo, uhodli jste, předstírá, že smrká. A Petrovo bodré poplácání psů vypadá v Asinčině podání spíš jako by se jim snažila pořádně vyprášit kožich. Úplně nejradši ale mlátí do klávesnice, protože to dělá máma s tátou pořád a vypadají, že je to náramně baví.

Říkám si, že děti se opravdu učí nápodobou. Vnímám to pozitivně. K tomu, aby z Astrid vyrostla fajn holka se ji nemusím snažit nějak extra vychovávat. Stejně by mi to nešlo. Prostě se jen sama musím snažit být fajn ženská, aby to měla od koho odkoukat.

A co vy? Máte nějaké veselé historky se svými malými zrcadly?

 

You Might Also Like

2 komentáře

  • Reply Iveta 3.2.2017 at 13:49

    Adélko, Gábinka když vidí velké koště, nedá ho z ruky. Běhá s ním po bytě a zametá 🙂 S kapesníčky je to u nás to samé. Gábinka pokrčí nos a začne hrozně funět. Tím nám dává najevo, jakou má hroznou rýmu 😀 a potřebuje se vysmrkat. Chvíli si s kapesníkem hraje a pak mi příjde provokativně ukázat, že ho žvýká v pusině. Jindy ho zase trhá na malé kousíčky a s neustálým „na“ nám je podává. Jindy zase, když ji Luky kvůli něčemu okřikl (zrovna telefonoval s mámou) mu pak vzala telefon a začala do něj taky hudrovat. Potřebovala si babičce postěžovat, že na ní tatínek křičel 😀 S těmi dětmi je neskutečná sranda, že?

  • Reply Ade Zahálí 3.2.2017 at 20:20

    Ivi, děkuju za krásně vtipný komentář, když jsem si Gabču představovala, upřímně jsem se zasmála! Myslím, že dítě člověku fakt zvedne úroveň humoru v životě 🙂

  • Leave a Reply

    *