Ze života

Žiju

13.3.2017

Čím delší pauza, tím hůř se znovu začíná, znáte to. Ale pokusím se vám přiblížit, proč jsem teď chvíli nepsala.

Nemoci, zima, tma, boj s únavou. Takhle bych shrnula poslední měsíce. Bojovala jsem sama se sebou, protože úkolů jsem si dala víc než dost. My všechny ženy tak nějak teoreticky víme, že nejde být dokonalá matka, manželka, studentka, kamarádka a tak dále. Ale velká část z nás se o to stejně pokouší. A já, ačkoli bych každé své přítelkyni upřímně řekla, že starost o dítě je dostatečná práce, a i kdyby už nezvládala nic víc, je to pořád dost, jsem tohle sama sobě neuměla říct tak, abych tomu věřila. Takže jsem se pořád nutila do dalších činností a výsledkem byla jenom větší únava.

Magisterskou promoci mých dvou kamarádek jsme si užily focením selfíček na chodbě. Jakmile totiž hudebníci slavnostně zaduli na trumpety, Astrid se srdceryvně rozbrečela.

A unavený člověk dělá chyby. Třeba když jsem si zorganizovala hlídání a čas tak, abych mohla konečně nerušeně strávit sedm dlouhých hodin na počítači v univerzitní knihovně hledáním článků k diplomce v odborných databázích. Všechno jsem si stáhla a uložila na fleshku. A doma mi flesh disk oznámil, že je prázdný. Matně jsem si vybavila, že mi už předtím zahlásil nějakou poruchu, ale můj unavený mozek kliknul na „No a co, pokračujeme.“ Takže není divu, že se tam nic neuložilo. Samozřejmě to nemám zálohované.

Letošní první káva venku. Vyhlížím jaro.

Nebo když měla přijít slečna na hlídání k nám domů a já předtím chtěla trochu pouklízet. V tom zběsilém tempu jsem na sebe shodila desetikilové zrcadlo v předsíni. Další dvě hodiny jsem děkovala Bohu, že žiju a místo práce na diplomce jsem uklízela miniaturní střepy, které by se jinak zlomyslně zapíchly našim psím babičkám do pacek. Poslední hodinu placeného hlídání jsem strávila zalezlá pod peřinou fňukáním, že tu diplomku nikdy nenapíšu.

Anebo když jsme všichni tři onemocněli nějakou otravnou chřipkou a s manželem jsme porovnávali, kdo z nás trpí horší rýmičkou, a kdo se teda zvládne postarat o dítě a neumře u toho.

Abych tady jen nevršila jedno každodenní neštěstí za druhým (protože vím, že to takhle nebo podobně má občas každý), pointa tohohle článku je, že jsem zpátky. Nápadů na články mám dost. Jen musím pomalu rozhýbat zatuhlé prsty, aby se do toho pustily.

 

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply

*