Browsing Tag

plány

Psychoterapie Zdraví

Zpátky do práce!

2.10.2016

Ne, že by mi už končila mateřská, ale na zbytek letošního roku mám divoké plány. Jeden z mých cílů je naučit se udělat stojku. Nesmějte se.

Úplně živě vidím před očima ten srpnový den, kdy jsem to poprvé řekla Petrovi. Jeli jsme zrovna v autě z Brna domů.

„Ehm, no dobře a proč právě teď?,“ zeptal se nechápavě od volantu. „Protože kdy JINDY, než TEĎ?!!!“ odpověděla jsem udiveně a trochu podrážděně, protože jsem vážně nepochopila, proč se ptá na takovou hloupost a nevýská nadšením stejně jako já. Odpovědí mi byl hurónský smích. Já se urazila, že mě nebere vážně a zbytek cesty jsem to rozdýchávala.

Taková stojka, to pro člověka jako jsem já, není jen tak. Nejen, že potřebuju maximálně zpevnit střed těla, ale navíc musím i dostatečně posílit ruce a paže, aby mou váhu unesly. Další nezbytnou přísadou je správná technika, no a nakonec nejdůležitější věc: odvaha!

Pokud nad tím pořád kroutíte hlavou, tak si představte holku v hodině tělocviku v šesté třídě na základní škole. Ne, že by byla tlustá, má normální postavu, ale zároveň si fyzicky nevěří natolik, aby zkusila přeskočit kozu. Nebo vyšplhat po laně. Nebo udělat stojku o žebřiny. Přiznávám, mám z toho trochu trauma. Ale nemíním to nechat jen tak. Dospěla jsem a chci tu dvanáctiletou holku ve mě pohladit a říct jí, že to dokáže. Takže to není k smíchu. Odpověď: kdy jindy, než teď, dává perfektní smysl. Makám na tom, ale cíl je ještě daleko. Návod jsem si našla na youtube, pokladnici lidských dovedností, hehe.

Chvíli jsem měla ve cvičení pauzu, ale už zase trénuju. O tom, co cvičím třeba někdy příště.

Chvíli jsem měla ve cvičení pauzu, ale už zase trénuju. O tom, co cvičím třeba někdy příště.

Co dál? Strašák jménem diplomka

Hojit staré šrámy (já tomu říkám psychický a fyzický rozvoj) je jistě ušlechtilý cíl, ale mám i další. V těhotenství jsem totiž odložila diplomku, protože veškerou moji fyzickou i mentální energii spolkl skřítek rostoucí v břiše. Kojení ze mě taky neudělalo génia a příprava svatby spolu se snahou dostat se do kondice a sem tam něco napsat, sežrala zbývající čas. A právě teď přišel ten mrazivý moment, kdy se chci pustit do všech nedokončených věcí a dotáhnout je. Jsem nervózní, ale správně odpočatá a naladěná na nejlepší notu.

Takže pěkně po pořádku:

  • Napsat diplomku a udělat státnice (v červnu), abych dokončila nejlepší obor ze všech oborů, které jsem kdy vystudovala: psychoterapeutická studia. Ty dva roky mi daly mnoho. Kromě přesvědčení, co chci a nechci v životě dělat, taky sebedůvěru a odvahu být sama sebou (která jiná škola vám dá zrovna tohle?) Díky studiu vím, že se chci věnovat psaní a psychoterapii. A taky jsem si tam našla svoji partu holek, které miluji nade vše. Když se to podaří a sejdeme se všechny čtyři (terapeutky), jsou to moje lázně pro duši.
  • Psát, psát, psát. Do Víkendu, který jsem poslední dva měsíce krutě zanedbávala a přitom si to vůbec nezasloužil. Témata, o kterých píšu, mi v drtivé většině případů přijdou zajímavá a vždycky se na nich něco nového naučím a dozvím. Lidi, jež při psaní potkávám, mě dokážou inspirovat a dodat energii v každodenním běhu života.
  • Psát tady na blog. Vím, že chci, ale momentálně přemítám o čem. Témat mám dost, jen si nějak nedokážu vybrat jeden směr. Co by vás zajímalo? Budu ráda, když mi napíšete, klidně soukromě do zpráv.
  • Ponořit se do psychoterapie: na podzim mně čekají 2 x 3 dny psychoterapeutického výcviku a Asinka tak bude mít pár dobrodružných dní jenom s tátou.

O tom, jak se mi to s dítětem daří, si budete moct přečíst někdy v budoucnu. Držte mi pěsti. A pokud někdo z vás psal diplomku/pracoval při mateřské (bez pomoci prarodičů) napište mi prosím, jak jste to zvládali, tipy a triky víc než vítány 🙂