Browsing Tag

těžké dny

Zdraví Ze života

Borůvkový příběh

24.7.2017

„He pšík“ slyším Petra mocně kýchat a posmrkávat. „Ty máš rýmu?“ ptám se starostlivě. „To je borůvková rýma,“ odpovídá vážně a já vyprsknu smíchy. Už neví, jak by se z toho sbírání borůvek vykroutil, fakt. Vždyť je to taková paráda. V lese to příjemně šumí, kolem mě bzučí hmyz, pokřikují ptáci a větve stromů se o sebe navzájem jemně otírají do rytmu letního vánku.

Astrid je u babičky a dědy, a my máme chvíli čas jen sami pro sebe. Když dřepím u zelených trsů, na kterých se sem tam objeví fialová kulička, dostávám se do trochu jiného stavu vědomí, takového u-vědomění. Nazývat to meditací by bylo příliš vznešené, spíš tomu říkám klid a vnitřní radost… A taky vděčnost, ale to se musíme podívat o pěkných pár let zpátky.

Je mi docela čerstvě sladkých 17, horké červencové dny nutí většinu lidí mého věku k povalování u vody. Za pár dní mám s rodinou letět do Španělska k moři, ale už teď vím, že nikam nepojedu. Vlastně netuším, jestli se ještě někdy někam podívám. V nemocničním pokoji je dusno až na zvracení a větrák, který nám sem daly laskavé sestry, jen rozhání horké vlny vzduchu, jež není k dýchání. Pokoj má asi 15 metrů čtverečních a ty pro mě momentálně tvoří celý svět.

Zajít si na záchod, který je hned za dveřmi představuje výzvu, na niž se většinou připravuji hezkých pár desítek minut. Když zvednu hlavu, nějaká venkovní síla mi do ní vrazí obří dřevěný kůl. Mozek jako by narazil na lebeční stěnu a bolestí se mi pak obrací žaludek. Mám po lumbálce, ale neurologové ještě pořád neví, co mi je. Máma u mě včera seděla a brečela. Konkrétní diagnózu tady nikdo nevyslovil, ale ve vzduchu cítím viset velký strach.

Pokoj páchnoucí desinfekcí se mnou obývají další dvě holky, výrazně mladší než já. V sedmnácti máte tu nevýhodu, že ačkoli se cítíte dospěle a jste zvyklí za sebe samostatně rozhodovat, v nemocnici vás šoupnou na dětské oddělení. Protože ve svém stavu nezvládám vůbec nic, nezbývá mi než ležet, civět do stropu a spočívat v jakémsi bezčasí, kdy hodiny jsou jen čísla, znamenající pouze další dávku léků od bolesti. Nehybně ležím a čekám, až se něco změní.

Jedna z mých spolubydlících – Verča –  neuvěřitelně ukecaná hnědovlasá dvanáctiletá holka, poslední dny nám skoro každý večer vypráví o chatě jejich rodičů. Jezdí tam každé léto, společně s bratranci a sestřenicemi. „No a hned za chatou začíná les. Mám tam svoje místa, kde rostou ti nejlepší praváci v celých hejnech. Já miluju sbírání hub, klidně kvůli nim vstanu v šest ráno!“ rozplývá se Verča a barvitě nám popisuje svoje prázdniny na chatě.

Je to vlastně to nejobyčejnější vyprávění na světě. O sbírání hub, malin, borůvek, o prázdninových hrách s kamarády. Žádná velká dobrodružství, zábavné historky ani velké myšlenky. Ale mně vhání slzy do očí. Ta dvanáctiletá holka má totiž talent přiblížit nám atmosféru prázdnin zdravých lidí, tak jako bychom tam sami byli. Při jejím vyprávění v duchu slyším, jak na sebe ptáci pokřikují denní novinky, cítím vůni jehličí a trochu mě při procházce zebou nohy, slunce ještě nevysušilo ranní rosu. Trvá to jen okamžik a pak se vrátím zpátky do reality neurologického oddělení. V ten moment bych dala cokoli za to, abych byla zdravá a mohla se jen tak svobodně procházet po lese. Bez bolesti, bez strachu, bez léků.

 

Když mě dohromady po dvou měsících definitivně propouštějí z nemocnice, diagnóza nebyla tak vážná, slibuji si, že budu žít jinak. Dalších pár let stejně sekám jednu chybu za druhou a nedaří se mi moc dobře. Změna prostě nepřichází ze dne na den. Ale někde v jádru držím směr.

„A tebe to sbírání borůvek fakt jako baví?“ Ptá se Petr s upřímným údivem. „Docela jo,“ odpovím se stoickým klidem, i když už mám několik štípanců od komárů a po ruce mi leze klíště. „Vždyť je to paráda,“ šeptám si už sama pro sebe.

 

P.S. Verčo (fakt nevím, jestli si to jméno pamatuju správně), jestli se to k tobě někdy dostane, a jestli se v těch několika útržcích poznáš, tak věř, že ti z celého srdce děkuju, tvoje vyprávění pro mě bylo jedním z mála světlých okamžiků pobytu v nemocnici.

P.P.S Tenhle příběh věnuji všem, kdo tráví prázdniny v nemocnici, posílám vám sílu a držím pěsti, ať je vám časem natolik dobře, abyste si mohli plnit svoje všednodenní sny, třeba o procházkách v lese nebo cokoliv jiného. Doufám, že kolem sebe máte taky nějakou ukecanou Verču, která vám dokáže dát trochu své radosti ze života, když ji sami někde v bolestech na chvíli ztratíte.

Inspirace Ze života

Novoroční

Rok 2016 byl krásný. Zažila jsem spoustu nového, vdala jsem se, jela na skvělou dovolenou, šla s kůží na trh a začala psát blog, trochu jsem pracovala, trochu studovala, dostala jsem se do psychoterapeutického výcviku a zvykla si, že jsem máma. To poslední je největší…

6.1.2017
Inspirace Ze života

Jak být pozitivní, když už nemůžete

Jak být pozitivní, když už nemůžete? Z mojí zkušenosti – nejlepší, co v tu chvíli můžete udělat je vykašlat se na to. Opravdu. A to vám říká zastánce pozitivní psychologie a skalní příznivec pozitivního myšlení. Je toho všude plno – myslete pozitivně, zlepšíte svůj…

1.11.2016
Ze života

Jak jsem se nechala odtáhnout

To si tak jedu z psycho výcviku, přemýšlím nad pomáháním, o kterém jsme se ve skupině bavili těsně před odjezdem (pro některé lidi z pomáhajících profesí je překvapivě těžké nechat si pomoct) a netuším, že za pár desítek minut budu trčet na lesní cestě, hledat signál…

16.10.2016
Ze života

Když se Bůh směje a dítě pláče

Znáte takový ten den, ve slušné společnosti se mu říká den na prd. Ráno vstanu a napíšu si na blog, že se mi líbí můj současný život. A pak se začnou dít věci. Bůh si totiž řekne, že taková odvážná tvrzení je potřeba empiricky…

28.8.2016